Giruščin příběh

                Jak se k nám Giruška vlastně dostala? Jelikož mi byly 4 roky, moc jasně si to nepamatuji. Mám jen mlhavé vzpomínky a Giruščin štěněcí věk. Když jsem byla malá, Gira cítila že jsem ve smečce těsně před ní a troufala si na mě tak, že na mě skočila, packa zaklesla za pas a jako kdybychom spolu „tancovaly“. Když jsem trochu vyrostla, dělala jsem si z toho srandu, avšak ona to tak nebrala.

                Gira byla po celý svůj život velice klidná a až skoro flegmatická fenka. Jediné, čemu by se dalo říkat lehká agresivita, i když to není také úplně správný název, bylo, když jsme měli na dvoře jednou zabijačku a přišel řezník, který byl předtím na jiné zabíjačce a voněl masem. Vztáhl nad ni ruku, aby ji pohladil, ale protože maso přebilo člověčí pach, ohnala se po něm ve strachu. Naštěstí ho nekousla, ale jen se varovně ohnala.

 

                Nepamatuji si přesně její život, protože jsem byla opravdu hodně malá, ale na co nemůžu zapomenout, je její skon. :(

                Bylo pošmourné odpoledne a já spolu s rodinou jsme si všímali, že Gira nejdříve pila příliš mnoho vody a nakonec nepila skoro vůbec. Začala se hrbit a byla apatická. V podvečer toho dne jsme se rozhodli s ní zajet k jedné nejmenované veterinářce, která ji měla vyšetřit. Na Giru byl žalostný pohled. Veterinářka ji vyšetřila, napíchala injekci na zavodnění, výživu a vitamíny a řekla, že pokud by se to do rána nezlepšilo, máme ji okamžitě zavézt na veterinární kliniku do Olomouce.

                Ráno to bohužel nebylo lepší, a proto vzal táta naši starou „škodovenku 125“, k nohám spolujezdce položil Giru, která už se skoro nemohla hýbat, a vyrazil do Olomouce. Ten den jsem měla důležité krajské kolo soutěže mladých cyklistů, které rozhodovalo, zda pojedu do celostátního nebo ne, ale byla jsem celý den strašně nesoustředěná, jak to s Girou dopadne, že jsem spoustu věcí pokazila a nakonec jsme byli až na 2. místě.

                Hned jak jsem přijela domů, byla jsem ještě více na trní než dopoledne na soutěži, kde jsem přeci jen musela více myslet na soutěž. Bylo půl 3 čas, kdy mohl táta zavolat na kliniku, jak to s Girou vypadá. Jakmile se tam dovolal, řekli mu, že to vypadá špatně, že kdybychom ji přivezli ještě večer, dalo by se s tím dělat víc, a proto jí dávají čas do rána, kdy se vše uvidí. Byla to hrozná představa vidět v mysli Girušku na kapačkách někde na klinice, kde je sama a nezná to tam. Musela jsem jít ke koním, kde jsem alespoň částečně zapomněla na tohle trápení, protože jsem na to díky práci, koním a holkám nemusela tolik myslet.

                Když jsem došla domů, mamka mi šla vstříc na zápraží. Už z dálky jsem viděla její uslzené oči a věděla, že je zle. Okamžitě jsem propukla v pláč a zbytek je vám určitě zcela zřejmý… Když ztratíte psa, který je právoplatným členem rodiny, je to šílená ztráta. Dozvěděla jsem se, že byla malá šance na uzdravení, protože po hárání dostala zánět dělohy, který by se dal v začátečním stádiu ještě operovat, ale v pokročilém stádiu díky němu ještě selhaly ledviny a to byla koněčná. Museli ji uspat. Doufám tedy, že teď někde nahoře pobíhá po obláčcích a je spokojená a zbavena veškeré bolesti.

                A od té doby, kdyby se cokoli přihodilo jakémukoli hafanovi nebo bylo jakékoli podezření, okamžitě s ním jedu na kliniku do Olomouce, protože tam mají lepší a modernější vybavení, které lépe a rychleji určí diagnózu. Netvrdím, že za to mohla ona veterinářka, která Giru vyšetřovala, chyba se stane, ale pokud si není úplně jistá a nemá potřebné vybavení na vyšetření, nechápu, proč nás ještě ten večer do Olomouce neposlala…