Bladíkův příběh

aneb jak k nám do rodiny přišel

                K Bladikovi jsem vlastně přišla náhodou. Plánovali jsme, že necháme připustit Hermi s Voltem Blue Akbara, bylo vše vyřízeno, krycí list doma, chov. stanice ve vyřizování, ale už na cestě a my spokojeni, protože bylo už i pár zájemců. Plánovali jsme, že bychom si jedno štěňátko nechali, aby Hermi nebyla sama a měla společníka. Nakonec nám ale plány zhatila sama Hermionka. Na připouštění jsme byli třikrát a ani jednou ho na sebe nepustila, pravda, to bych nemluvila pravdu, pustila ho na sebe, ale ne do sebe. Okamžitě se po něm ohnala. I když jsme ji drželi, prostě vše selhalo. Nakonec jsem se smířila s tím, buď počkáme na další hárání a zkusíme to znovu, a nebo pořídíme jiné štěňátko. Projížděla jsem internet, zda nenarazím na nějaká štěňátka. Měla jsem sice štěstí, narazila jsem na štěňata SH, ale předky měly výstavní a celkově to byly spíš výstavní typy. Bohužel jsem plánovala, že bych se štěňátkem chtěla zkusit nějaký druh mushingu, a proto jsem byla nucena odmítnout.

Úplně jako poslední mě napadlo, zda by nám chovatelé, ke kterým jsme s Hermi jezdili za Voltem na připuštění, neprodali jedno štěňátko z pěti, které si nechávali po své fence do spřežení. Když jsme se na to Renaty zeptali, řekla, že se musí rozmyslet. Mezitím já jsem odjela do Pardubic na military a vše se odehrávalo doma. Někdy ve středu myslím 30. září jsem měla telefonát z domova. Renata souhlasí, že by nám jedno štěňátko prodali, byla jsem nadšená, avšak problém byl také ve finanční stránce věci. V prosinci jsem plánovala dělat řidičák a to je také věc velice finančně náročná. Máma mi řekla, ať se rozmyslím. Protože jsem v tu chvíli neměla nic moc na práci, mohla jsem o tom popřemýšlet. Nakonec jsem dospěla k závěru, že bych odložila autoškolu na jaro, štěňátko si přála k narozeninám, které budu mít v březnu a nepojedu do Vísky, kam jsem měla na víkend jet, ale zůstanu doma s ním. Takto rozhodnutá jsem zavolala mámě. Souhlasila se vším a řekla, že se tedy domluví s Renatou na dalších podmínkách. Během dne mi máma řekla, že si pro štěndu pojedeme ve čtvrtek. Později mi ale napsala, že nakonec už ve středu večer, protože se Renče bude špatně loučit. V té době už jsem věděla, že se štěně bude jmenovat Blade.

                Hned jak jsem přijela domů z Pardubic, jeli jsme do Charvát pro Blada. Byla jsem maximálně nadšená a moc vděčná Renatě, že mi Blada prodá. Pozdravili jsme se s Voltem, poznali Bladovu jedinou sestru a další dva hošany a jeli domů.

Blade už od začátku byl takovéukníkané štěně a vydrželo mu to do teď. :) Já v tom ovšem problém nevidím, je to čipera, který se rád pere, honí chudáka Hermionku, ale zároveň poslouchá a je velice učenlivý. Oproti Hermionce je to kliďas a v jistém slova smyslu i flegmatik. Když s ním někde jdu na pochodu a zastavím se, není pro něj problém si sednout či lehnout a počkat. To Hermionka by už skákala a snažila se všemožně vyvléknout z popruhů, jen aby už mohla běžet dál.

 

 

Ještě jednou bych chtěla moc poděkovat Renatě Mackové, že byla ochotna mi Blada prodat. Takže ještě jednou DÍKY RENČO! :))