Hermi příběh

aneb můj život od zrodu až k nové paničce

Ležela jsem si krásně v teplíčku. Ani na krok jsem neviděla, ale tušila, že blízko mě někdo je. Nevěděla jsem, jak dlouho tam už ležím a plavu podivnou teplou tekutinou, ale zdálo se mi to už příliš dlouho. Asi před dvěma dny jsem zjistila, že mám pod tělíčkem něco, s čím když opravdu chci, dovedu hýbat. Teď, protože jsem minutu od minuty začala víc a víc přemýšlet, napadlo mě, že pokud se začnu hodně protahovat a zkoušet hýbat s tím, co mám pod tělíčkem, třeba se něco stane. Jen co jsem se začala hýbat, všechno to temno, které jsem zpod zavřených víček neviděla, se taktéž začalo hýbat. V tom jsem cítila, jak se stěny něčeho, co bylo okolo mě, začalo stahovat a přimykat mě k těm dalším hýbajícím se předmětům. Najednou se citelně ochladilo a prostor se uvolnil o jedno hýbající cosi. A pak zase a zase až tam bylo stále více volného místa. Když v tom najednou jsem v tom temném prostoru zůstala sama. V jednom okamžiku jsem si užívala spoustu volného prostoru, ale ve druhém se okolo mě všechno stáhlo a silou mě to vytlačilo ven.

Do očí zpod víček mě udeřilo jasné a nepříjemné světlo. Nevěděla jsem, kde jsem se ocitla, co tu vlastně dělám, proč a z jakého důvodu tu jsem. Cítila jsem, něco teplého co mělo v sobě hodně laskavosti a lásky, jak mě hladí po zádech, jelikož jsem se celá klepala zimou. Potom jsem pouze cítila a slyšela, jak se vedle mě svalilo něco velkého a asi I těžkého podle zadunění a já jsem v tu ránu věděla, že to je má maminka.

Instinkt mě vedl za maminkou a k jejímu bříšku, na kterých byly ve dvou řadách knoflíky ze kterých, jak jsem později zjistila, teče něco teplého a vynikajícího a že se to na jazyku hned rozpouští a klouže do krku.

A tak dny plynuly, já jsem střídavě jedla a spala. Myslela jsem, že tohle je celý můj úděl, ale jednoho odpoledne jsem se probudila, vyštěkla, nebo spíše vykvikla, jelikož jsem ještě pořádně štěkat neuměla, protože jsem se strašlivě lekla. Místo toho, abych viděla tmu, jsem měla na jednom oku škvírku, sice pouhých pár milimetrů, ale viděla jsem maminčeno černobílé bříško a růžové knoflíky na něm.

Od toho dne jsem začala zkoumat okolí maminky. Nejdříve jsem narazila na brášky a sestřičku, vypadali jako cosi malého a chlupatého se zalepenýma očkama. Byla jsem první, kdo měl alespoň na malou škvírku otevřeny oči. Postupem času jsem je měla otevřeny obě a začala jsem zkoumat okolí I dále od maminky. Jelikož jsem zjistila, že to hýbající něco pod mým tělíčkem jsou moje nožky, snažila jsem se je rozpohybovat co nejvíce, ale protože mě ještě moc neposlouchaly, nabila jsem si často čumáček.

Když už mě trošku začaly poslouchat v běhu, snažila jsem se okolí opravdu propátrat. Uviděla jsem hnědou přepážku a myslela si, že když se proti ní rozběhnu, proběhnu jí jako látkou, na které jsem lehávala. V tom jsem se ale zmýlila, protože když jsem se proti přepážce rozběhla, tvrdě jsem narazila čumáčkem a zakňučela bolestí jako nikdy předtím, až se za mnou maminka rozběhla, aby zjistila, kdo mi ubližuje.

Zkoušela jsem potom ještě mockrát touto přepážkou proběhnout I ve větší rychlosti, ale ani to nepomohlo. Proto jsem začala zkoumat, jestli by to nešlo jinudy, třeba tou clonou světla v obrovském obdélníku, kam se každý den ztrácela maminka a protože jsem byla velice zvídavý pejsek, chtěla jsem to zkusit.

Vykročila jsem si vzpřímeně a elegantně. Tlapka míjela tlapku a já se soustředila pouze na ten světlem rozzářený obdélník. Skoro jsem se čumáčkem dotýkala oné světelné clony, když se to stalo. Jakmile se jedna tlapka ocitla ve vzduchu a chtěla jsem na ni zase došlápnout, šlápla jsem s ní do prázdna. V tu ránu jsem se schoulila do klubíčka a tvrdě dopadla na zem.

   Jen co jsem se vzpamatovala, rozhlédla jsem se. Viděla jsem prostor, který se mi oproti tomu dřevěnému příbytku ze kterého jsem právě vypadla, zdál obrovsky rozlehlý. Postupem času, kdy jsem rostla, se mi zdál čím dál menší a pomalu mi nestačil a já se chtěla vydat dále.

Čas od času přišli lidé, kteří nás všechny, mě I sourozence s maminkou, vzali ven, kde byl pro mě prostor přímo nekonečný.

Jednoho slunečného dne, když už se odpoledne schylovalo k večeru, přijeli cizí lidé. Bylo mi teprve pár týdnů, když mě a moji jedinou sestřičku Hannah vytáhli z té dřevěné bedny a delší dobu si nás prohlíželi cizí lidé. Nakonec mě vzali I s mojí maminkou ven a pustili nás. Po nějaké době mě opět zavřely do toho malého prostoru.

   Zatím co jsem rostla, plynuly dny jako voda a přišel den, kdy přijeli opět ti lidé, co tam byli předtím. Holka menšího vzrůstu mi zapnula nějaký řemínek okolo krku a přivázala na něj dlouhý provázek. Obojí mě hodně omezovalo, byla jsem zvyklá na svobodu a teď tohle. Vzala mě do náruče a odnesla mě ke dveřím, kde mě naposledy předala muži, se kterým jsem se poslední dobou setkávala velice často. A to bylo naposledy, kdy jsem byla na tomto místě a v objetí toho pána.

 

Asi po hodině jízdy auto zastavilo a já jsem I s Hermionkou v náručí vystoupila ven. Celou cestu nechtěla chvíli zůstat na místě, ale neomezovala jsem ji, jelikož jsem věděla, že to nemá lehké, i když si to ještě plně neuvědomuje. Zavřela jsem za námi vrata a postavila ji na zem, odepnula vodítko a pustila ji, aby prozkoumala svůj nový domov. Postupovala velice opatrně a bylo na ní vidět, že má strach z neznámého prostředí. Bylo to přece jen ještě malé a nezkušené štěně!

   Příjemně mě ale překvapila její budoucí nebojácnost a pravost, s jakou se chopila každé situace. Časem se otrkala tak, že už se nebála ani našeho bílého kocoura Kefíra.

Jen co jsme si ji přivezli domů, stala jsem se její paničkou já. Už jako malá mi spávala v posteli na břiše a poslouchala zásadně mě. Přes den, když jsem byla ve škole a rodiče v práci, se nudila a tak začala hrabat. To se samozřejmě tátovi nelíbilo, tak dostala párkrát po kožichu a potom byla dlouho zavřená. Tohle ji z hrabání do budoucnosti poučilo.