Jessinčen příběh

aneb její druhá část života

Jednoho říjnového dne, když jsme byli zrovna ve Vísce, se táta zmínil, že by nebylo špatné pořídit k Hermionce druhého psa, aby měla konkurenta. Jelikož mám strašně ráda zvířata a jsem do nich velký nadšenec, hned co jsem dojela domů, začala jsem na internetu pátrat po inzerátech s huskounama. Narazila jsem hned na několik v rozmezí půl roku až dvou let. Jediná tátova podmínka byla věk a cenová relace. Odpověděla jsem na spoustu inzerátů, ale odpovědi se mi vrátily tak 3. Dvě záporné a jedna kladná. Kladná byla taktéž od Adély, ale z Vysočiny. Měla u sebe týranou fenku, která byla odebrána majiteli. Podle veterinářky se nedalo jednoznačně určit, kolik jí je, protože měla obroušené špičky zubů od pletiva, které kousala, když byla zavřená v kleci. Vodu a jídlo nedostávala, byla ve velmi zuboženém stavu. Nejdříve jsme si s Adélou dopisovaly, posílala mi fotky Jessi (takto ji nazvala). Na fotkách vypadala velice mladě a mě ani nepřišlo na rozum, že bychom se měli jet na ni jen podívat. V mojí mysli byl jen obraz mladé týrané fenky, které můžeme pomoci, protože si ji Adéla nemohla nechat, protože sama bydlí s přítelem v bytě s jednou fenkou Bílého švýcarského ovčáka. Nakonec jsme se s Adélou domluvili na předání a já jsem byla velmi nadšená, že vše proběhlo rychle a bez problémů.

Jakmile jsme se setkali, pocítila jsem určité zklamání. Jessinka totiž už nepůsobila mladistvým dojmem jako na fotkách, ale naopak velice stařecky. V té chvíli jsem to ovšem také neřešila a byla ráda, že jí mohu pomoci. Nenapadlo mě však, že by mohl být problém seznámit dvě dospělé fenky, které se v životě neviděly a Jessi ještě bude v cizím prostředí. Problém to byl a ne malý, jak jsem se mohla přesvědčit záhy.

Jakmile jsme dorazili domů a vystoupili z auta, přiřítila se k nám Hermionka jako velká voda. Odvolala jsem ji zpět, protože se Jess, kterou jsem držela na vodítku, okamžitě naježila. Už to nebylo dobré znamení, ale říkala jsem si, že se lekla a vůbec mi nedošlo, že to je spíše psychického rázu. Když jsme vzali Jessinku domů, aby se najedla a napila, vzali jsme spolu s ní dovnitř i Hermionku. Nedošlo nám bohužel, že si po prožitých útrapách bude Jessi svoje misky chránit. Protože Hermi byla zvyklá žrát z jedné misky s kočkami, chtěla žrát spolu s Jessi. Ta se po ní samozřejmě ohnala. Druhá věc, která byla pro mě trochu zarážející, přestože jsem ji mohla čekat, byla její nedůvěřivost k lidem a pokaždé, když jsem ji chtěla pohladit, uhýbala mojí ruce, proto si myslím, že s rukama lidí neměla dobré zkušenosti. Tu noc jsem spala jen málo, protože jsem přemýšlela, zda byl dobrý nápad vzít týranou fenku k druhé fence. Naštěstí si na sebe časem zvykly. Hermionka si také dávala pozor, aby nelezla k Jessi moc blízko, když žrala. Po nějakém čase přestala uhýbat před naším pohlazením a zdálo se, že ji dělá moc dobře. Zadaptovala se u nás natolik, že si zvykla nejenom na Hermionku, ale i na všechna ostatní zvířata. Přesto si myslím, že nejvíc k srdci jsme jí přirostli my, lidé. Byla vděčná za každý kontakt s námi. V následujících týdnech se její zdravotní stav začal zlepšoval, osvalila se, dostala chuť k jídlu a byla schopna zvládat i delší procházky do přírody. Bohužel to trvalo jenom rok.

 

            Jessi u nás prožila poslední rok svého života. Její poslední měsíc jsme ji museli držet na analgetikách, protože jsme podle rentgenu zjistili, že má srostlé 3 bederní obratle a chybí ji tam zcela meziobratlové plotýnky. Podle veterináře byl srůst zapříčiněn nehodou nebo častým bitím. Když jsem viděla, v jakém zuboženém stavu byla a jak se bála jakéhokoli pohlazení, když jsme si ji přivezli, přikláněla bych se spíš k druhé možnosti, bohužel. Myslím, že jsme ji dali pěkný poslední rok života, kdy jsem ji i Hermi brala na procházky, dostávala pravidelně krmení, měla k dispozici velký dvůr i zahradu a hlavně lásku, kterou v předchozím „domově“ pravděpodobně nezažila.

 

            Podle zuboženosti, když jsme si ji přivezli, si myslíme, že byla Jessinka využita pouze na štěňata. I teď se bohužel najde spousta „chovů“, kde se množí sibiřští huskyové ve velkém, kde každá fena má aspoň jednou za rok štěňata a heslem je: „vytřískat jich co nejvíce!“. Kdyby měla Jess okolo 8-10 let, vycházelo by věkově vše na dobu, kdy byli huskouni velice populární a všichni chtěli mít „toho psa s modrýma očima“. Jessi měla špatné zadní končetiny a i srůst obratlů svědčí o častém namáhání. Samozřejmě jsou to jen domněnky, ale něco pravdy na nich asi bude.