Panička

Něco o ní

Jak jste se dočetli, jmenuji se Adéla a narodila jsem roku 1992 v Zábřehu. Momentálně studuji Gymnázium Jana Opletala v Litovli a chodím do toho ústavu děsně nerada :)) Mezi moje koníčky patří focení, čtění, jízda na snowboardu, volejbal a další jiné sporty, ale úplně mým největším koníčkem jsou bezpochyby zvířata. Těm už odmala zasvěcuji celý svůj život a hodlám v tom pokračovat :) Zvířata mě provázejí už od raného dětství, kdy to byl na paneláku jenom křeček a později v rodinném domku se přidal pes, spousta koček, ježci, zakrslí králíčci, potkan, had i strašilky. Ze všeho nejvíc mám ale ráda psy a koně. Dříve jsem spíše upřednostňovala koně, protože jsem měla spoustu volného času, skvělou partu u koní a jelikož jsem s nimi začínala už okolo 10 let, nějaký sport se psy mě ani nenapadl a pořád jsem se viděla na závodech na koni. Tento sen se mi bohužel nesplnil a po přechodu ze základní školy na gymnázium ubyl i ten čas a proto jsem se musela bohužel koní vzdát. Mám je pořád ráda a jednou bych si chtěla koně pořídit, bohužel v tom není podpora rodičů, takže si ho musím pořídit sama. Asi ve 13 letech, tedy asi dva roky předtím, než jsem musela prozatím „seknout“ s koňmi, jsem se začala věnovat poslušnosti se štěňátkem, kterým Hermi v tu dobu ještě byla. Chytlo mě to a rodiče mě začali pomalu podporovat, protože to pro ně nebylo moc finančně náročné.

            Protože se ráda hýbu a nebaví mě jenom sedět a nic nedělat, už odmalička se věnuji různým aktivitám. Moje první aktivita byla sportovní gymnastika, se kterou jsem skončila asi po roce, protože už nás nikdo nemohl trénovat a se stejnou cvičitelkou jsem nastoupila na aerobic, který mě držel pět let. Mezitím jsem začala jako malý špunt chodit se sestřenicí ke koním, kde jsem sice jenom zavazela, ale dalo mi to prvotní impuls k lásce ke koním. Po aerobicu, tedy někdy v deseti letech, jsem nastoupila jako právoplatný člen jezdeckého klubu JK Mohelnice, který sídlil ve vesničce, ve které bydlím, v Újezdě. Mezitím jsem začala z lehkého donucení mamky hrát na kytaru, ta mě držela asi 3 roky, ale nic moc jsem se nenaučila, protože jsem sama moc nechtěla. Nakonec moje poslední aktivita, které se teď věnuji hodně spolu s psím sportem, je volejbal, začínala jsem s učitelem tělocviku P. Grünwaldem na základní škole a později jsem přestoupila do Loštic, kde jsem nejprve hrála za dívky a teď hraji okres za ženy. Nejraději sice hraji sama za sebe či spolupracuji se psem a tvoříme tak jeden tým, ale ve volejbale jsem se naučila, že musím hrát za tým, snažit se co nejvíc a dát do toho vše.

            Momentálně se spolu s volejbalem věnuji také poslušnosti s Bladem a protože Hermionka má spousty energie, začínáme s agi. Hermi je velká skokanka, je lehká jako pírko a skočky ji nedělají potíže, ale je hrozně mazaná a nedělá ji problém překážku podběhnout či oběhnout. Zatím jsme na samém začátku, ale už jsme udělaly pokrok a to hlavně v tom, že jsme vytvořily společně tým, ve kterém se držíme a Hermi sleduje každý můj pohyb, což byl pro nás ze začátku velký problém. V budoucnu (tedy někdy po Novém roce) plánuji začít s Hermi ještě běhat nebo jezdit na kole, abych mohla zkusit v březnu canicross či bikejöring a s Bladem, který zatím vyrůstá, ale jakmile budu moci, koupím koloběžku a zkusím s ním scooter a pokusím se s ním i o agi. Dost už tedy o mě… Držte nám palce, ať nám vyjde vše, co si tu plánuji ;))